OCD na dovolené ☼

OCD má vždycky výborný načasování. Na něco se těšíte, odpočítáváte minuty, jen aby se to všechno pokazilo. Víkendy, svátky, dovolené jsou na OCD jako magnet, jakmile Vám na něčem záleží, OCD je tu od toho, aby Vám to znepříjemnilo, konec konců, kdyby nám na tom nezáleželo, nebyli bychom tam, kde jsme. A tak si dneska přiblížíme, jak vypadala moje dovolená s OCD.

Dlouho jsme s přítelem nikde nebyli jen my dva. Většinou to byly výlety s kamarády, ať už festivaly, nebo prodloužený víkend na Moravě. A tak jsme se po dlouhý době rozhodli, že si vyrazíme na pořádnou dovolenou do Řecka, kde jsem naposled byla ve 13 letech. Zaprvé jsem si mohla pamatovat, že jsem tam totálně trpěla kvůli toulavým kočičkám. To bylo pro mě peklo, ale k tomu se vrátíme. 

Už jsem tu psala, že jsem kvůli OCD a strachu z toxického šoku přestala používat tampony. Prostě to nešlo, panikařila jsem pořád a bylo pro mě snazší se tomu úplně vyhnout. Jedna slečna se mě ptala, jestli bylo moje vyhnutí kompulze a ano, byla. Můj terapeut by to nazval vyhýbací kompulzí. Měla jsem z toho hroznou hrůzu, dokonce i s vložkama jsem každou noc měla budík každý dvě hodiny, protože co kdyby náhodou, že jo. Jenže teď jsem najednou můj strach musela překonat. V polovině dovolené jsem to dostala a byla jsem totálně zoufalá, protože jsem nechtěla přijít o zbytek dovolené, ale zároveň jsem měla tak hroznej strach, že jsem si to vlastně užívala tak napůl. 

Věděla jsem, že je tu ta možnost, že mi to vyjde na dovolenou, tak jsem si s sebou pro jistotu brala kalíšek, ale pevně doufala, že ho nebudu muset použít. No bohužel. Brala jsem ho s sebou, protože je u něj menší riziko toxického šoku, sice ne nulové, ale o dost menší. Jenže s mým štěstím jsem zrovna já narazila na hotel, kde nebyla na pokoji ani v kuchyni rychlovarná konvice, abych ho mohla alespoň trochu sterilizovat, takže jsem to jela hodně freestyle a to mi VŮBEC neprospívalo. Měla jsem fakt extrémní úzkost, bylo mi nepříjemně a pořád jsem kontrolovala jestli nemám příznaky TSS. Jen se mi maličko zamotala hlava a už jsem myslela, že je to tu, že umírám. 

Naštěstí ta panika pomalu mizela a dokonce si i dokážu představit ten kalíšek používat dál, což je za mě velkej úspěch.

No a přetočme na pátek 12.9. Miluju kočky, sama mám doma jednu z útulku, ke který mam fakt silný citový pouto. Já jsem tak nějak tušila, že mi to zrovna v Řecku bude dělat problémy, protože tam jsou kočky všude, byly tam i když mi bylo 13 a byla jsem tam s rodiči. Hned první den jsem brečela u večeře, protože ode mě žebral kocour (později Felix). Kamkoliv jsme šli, já hladila kočičky. Mám je všechny vyfocený, abych si je všechny zapamatovala. V pátek večer jsme si řekli, že zajdeme na drink, našli jsme jednu restauraci s výhledem na moře, kde se nám to moc líbilo. Byl tam kocour, ležel a spinkal na zemi, ale hned jak si mě všimnul, tak se přišel mazlit. Otíral se o mě, strkal mi do ruky ať ho hladím. Pak když jsem si sedla, vyskočil mi sám na klín a já ho nechala se uvelebit. Byl tak zlatej a hodnej, chtěl jenom trošku lásky. Cítila jsem se vybraná. Bylo mi strašně líto, že je tam sám, měl i velkou rýmu, musela jsem mu utírat nos, aby nebyl celej špinavej. Nechtělo se mi vůbec pryč, už jsem zase začínala brečet, a tak jsem poprosila přítele ať ho pomalu sundá, že je mi to líto. No, jenže jemu se nechtělo a lekl se. Nejdřív se drápkama držel trička, ale pak mě omylem škrábnul do prstů. V ten moment se to všechno dělo zpomaleně. Ze začátku jsem z toho byla jen zaskočená, ale pomalu jsem cítila jak se mi hlavou honí všechny hrozné myšlenky.

"Škrábnul tě. Teď určitě chytíš vzteklinu."

"To není možný, přenáší se slinama."

"Třeba se ti tam sliny dostaly."

"Nevypadal, že by měl vzteklinu."

"Ještě se mu nemusely projevit příznaky."

"V Řecku vzteklina není."

"Třeba jim unikl případ."

A najednou jsem cítila tu nepopsatelnou úzkost, strach. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného. Spadla jsem do kompulzí, které mi ulevovaly na pár minut, takhle pořád dokola. Usínala a budila jsem se sevřeným žaludkem. Musela jsem na pohotovost, jinak bych se zbláznila. Tam mě pořád ujišťovali, že jsem v pořádku, že tu vzteklinu nemají. Ale OCD takhle nefunguje. Bylo mi dobře na 20 minut. Celý zbytek dovolený jsem si říkala, že neumírám, že mi nic není. Každou minutu jsem analyzovala svoje chování, jestli už se neprojevují neurologický problémy. V ten moment jsem se strašně těšila domů. 

Potřebovala jsem PEP - postexpoziční profylaxi. Očkování po možným vystavení vztekliny. Když říkám potřebovala, myslím tím, že jinak bych se zbláznila. Nedokázala bych čekat týdny, měsíce, nebo v některých případech i roky. Tak jsem volala na infekční, termín jsem si zamluvila, sice až po dlouhém přemlouvání, ale podařilo se mi to. Přišla jsem si jako blázen, neustále mi vysvětlovali, že to nepotřebuji, že je tam skoro nulová šance. Jenže já nedokázala překousnout ani tu skoro nulovou, potřebovala jsem 100% vědět, že neumřu. Tak mi to píchli. Skoro jsem se u toho přemlouvání rozbrečela. Zbývají mi dvě dávky. Jo, je jich pět. 

Tady vede OCD 1:0. Možná 2:0, protože jsem najednou začala pozorovat, že se venkovních zvířat víc bojím. To doufám, že bylo jen kvůli extrémní úzkosti. Zvířata miluju a je to dost velkou součástí mojí identity a nechci dovolit OCD, aby mě o to okradlo.

Celá tahle situace byla emočně vypjatá, takže jsem z dovolené přijela víc vyčerpaná než předtím. Ale má to i svůj šťastný konec. Kontaktovala jsem záchrannou stanici, která si kocourka převzala do péče. Dostal veškeré léky, které potřeboval a byl i vykastrován. Teď je spolu s ostatními kočičkami na seznamu organizace a bude i nadále monitorován. 

Jmenuje se Mythos.♥